Až pět let po operaci jsem si uvědomila ten zázrak
Vydáno: 19.01.2012 08:32
, Autor: Emil.ka
Změnila rakovina můj život? Rakovina ne, ale fakt, že jsem měla to štěstí a včasným zákrokem jsem se vyvarovala nebezpečí.
související témata:
Onkologická onemocnění
|
Rakovina děložního čípku
Víte, kdy jsem se poprvé vyděsila? Až když bylo úplně po všem. Vždycky jsem chodila pravidelně na gynekologické prohlídky, vděčím tomu asi antikoncepčním pilulkám, protože jsem si musela pravidelně chodit pro recept.
Často jsem se stěhovala a díky tomu jsem mnohokrát změnila gynekologa. Upřímně říkám, že kdybych si nechodila pro recept na prášky, asi bych se neobtěžovala v každém dočasném bydlišti hledat nového lékaře. Přes dva roky jsem žila v Anglii, kde recept na antikoncepci předepisuje praktický lékař a ten samozřejmě gynekologické prohlídky neprovádí. Tyto dva roky jsem tedy zanedbala, ale po návratu do Čech jsem se hned zase zaregistrovala k nové lékařce.
A tato velice pečlivá a milá paní mi po jedné takové prohlídce velmi něžně oznámila (bylo mi asi pětadvacet), že by byla ráda, kdyby mě prohlédl i jiný doktor, specialista, onkolog. Přesně si vzpomínám, jak se mě snažila uklidňovat, že to nemusí nic znamenat, že jen nechce nic zanedbat. A jak já byla v klidu, protože slovo "onkologie" ve mně nevyvolávalo žádné emoce. Bylo mi to jedno, no dobře, tak mě prohlédnou jinde, byla už jsem u tolika gynekologů, na jednom navíc už nesejde.
I tento pan doktor se mnou nejdřív, než mě prohlížel, opatrně rozmlouval, hlavně na téma děti. I teď mi to bylo tak nějak fuk. Hlavně jsem chtěla mít prohlídku za sebou.
Výsledek dvou vyšetření mě přivedl do nemocnice U Apolináře v Praze na konizaci děložního čípku. A přiznávám, že to se mnou stále nic nedělalo. Na příjmu mi opět další citlivá doktorka vysvětlovala, co se děje, co budou dělat, kreslila mi to na papír a mě to ani moc nezajímalo, nerozuměla jsem tomu, chtěla jsem to mít za sebou a jít domů. Stále jsem to vnímala jen jako obtěžování, čas, který promarodím, místo abych pracovala. Žádné nebezpeční jsem si nepřipouštěla.
Při propouštění z nemocnice, kde jsem strávila všeho všudy dva dny a pod narkózou jsem byla maximálně čtvrt hodiny, mě zase ujišťovali, že určitě budu moci mít děti, že těhotenství možná bude problematické, ale že se vše podařilo a vypadá to dobře. Pak jsem 14 dní pořádně nemohla chodit pro bolest a krvácení, což prý bylo normální. Pak to přešlo. Hodila jsem to za hlavu.
Jednou jsem se při pracovním rozhovoru setkala s Vlaďkou Erbovou (patronka nadace Rakovina - věc veřejná). Prožila totéž co já, ale mnohem intenzivněji. Dotýkalo se jí to. Uvědomovala si, jak blízko kolem ní prošla ta nebezpečná choroba. Až mě zamrazilo. Skutečně. Naskočila mi husí kůže. Stále jsem na to myslela cestou domů a pak teprve, s odstupem pěti let po operaci !!! jsem se doma večer rozbrečela. Měla už jsem totiž dvouletého chlapečka a teprve mi naplno došlo, že jsem ho třeba vůbec mít nemusela.
Tím dnem jsem začala hodně přemýšlet o zdraví a nemoci, o nutnosti prevence, o pečlivosti lékařů, o důležitosti preventivních prohlídek, které pomohou včas odhalit první příznaky a o zázracích moderní medicíny, které vám mohou zachránit život.
Proto jsem čtyři roky pracovala pro MEDISPOT a pomáhala šířit důležité informace o zdraví, podporovala vás v tom, abyste se o sebe aktivně starali, abyste se zajímali o své tělo i duši, aby se vám lépe žilo, ve zdraví.
Letos se s redakcí loučím. Mějte se pěkně a pečujte o sebe.
Emil.ka
Další články na podobné téma
Napište svůj názor