Dvě hodiny štěstí
Vydáno: 05.09.2010 08:00
Štěstí je vrtkavé, někdy až hrůza. Ale co? I chvilka spokojenosti je lepší než stejně dlouhá chvíle nudy. Další příběh do Martiny soutěže
Nasedla jsem do vlaku a měla jsem před sebou pět hodin jízdy , to znamená pět hodin velikánské nudy.
Obklopila jsem se čerstvě zakoupenými časopisy, pytlíkem bonbónů a bezmeznou trpělivostí. Vlak se rozjel a já jsem chvíli jen tak zírala z okénka.
A pak se najednou otevřely dveře od kupé a v nich stál vysoký muž.
,,Máte tu volno? " Jen jsem přikývla a on se usadil proti mně.
Po chvilce rozpačitého mlčení se osmělil a začal lehkou konverzaci.Byla jsem ráda ,že si mám s kým povídat a cesta tak bude rychleji utíkat. Byl příjemný, žádný krasavec, ale takový celkem obyčejný.
Měli jsme si stále co povídat, zjistila jsem, že máme spoutu společných zájmů a koníčků.
Začala jsem si v duchu představovat, že s takovým člověkem bych mohla žít. Dovedl mluvit, byl zábavný a taky nechal mluvit mne. Cítila sem k němu stále větší sympatie .
A pak najednou prohlásil, že už bude vystupovat .
Vyměnili jsme si telefonní čísla s tím, že oba tímto vlakem jezdíme častěji a třeba se zase potkáme. Když vystoupil, cítila jsem se skvěle a plná naděje.
Vyšel na perón, ohlédl se, usmál a zamával.
Byla jsem štěstím bez sebe. Vlak se pomalu rozjížděl, vykláněla jsem se z okénka , abych ho viděla co nejdéle.
Šel pomalu a pak k němu přiběhla nějaká dívka. Objal ji a políbil.
Moje štěstí se rozplynulo rychleji než jsem chtěla. Zmačkala jsem papírek s telefonním číslem a zklamaně si sedla. A pak jsem rozbalila bonbón, otevřela časopis a v sdrci jsem si hýčkala vzpomínku na báječného chlapa, který mi jen tak přeběhl přes cestu.
Medispot doporučuje
Další články na podobné téma
Napište svůj názor